2. kapitola

Ach jo.

Začíná červen. Prázdniny visí ve vzduchu a zdálo by se, že vše bude čím dál lehčí, ať už škola, práce, či cokoliv jiného. Omyl. Tento měsíc, který zpovzdálí vypadá jako bezelstná předzvěst prázdnin, má zblízka jeden zádrhel. Jaký? Je to jednoduché. Stačí, když si vypočítáte příklad škola + červen - ohled pedagogů na blížící se prázdniny. A co vám vyjde? Dvakrát větší množství testů a zkoušení + pololetní písemky. To je stejné jako zkouška přežití (Při pohledu na dvě třetiny našich kluků vám musí být jasné, že ne všichni tyto zkoušky přežijí psychicky zdrávi.).

Je to ovšem škoda, takový krásný prosluněný den...Paní profesorka Drahová je zřejmě více než ochotna nám ho zkazit. Jak? To je také jednoduché. Poslední hodinu (kdy nám to už moc nemyslí) nám dá náš...ehm...její oblíbený test z fyziky, který je nejlepší v tom, že v něm může být naprosto cokoliv od primy až po současnou látku a známku si nemůžete opravit.

Na co si mám sakra pamatovat ty nanicovatý vzorečky? Fyzika je přece k ničemu! Stačí logika, ne? Domnívám se, že Drahová má docela odlišný názor.

"A - hoj!"

Do třídy se vřítila jedna z mých nejlepších kamarádek - a taky moje spolusedící - Bára.

"Ahoj. Co se děje? Ujel ti vlak?"

V porovnání z fyzikální situací je mi to celkem lhostejné.

"Ne! Zapomněla jsem si zapsat, že se dnes píše..." a jsou tu další Bářiny "problémy "...a vůbec jsem se neučila!"

"Tss, to známe ty fyzikální jedničko!" odsekla jsem.

Dveře třídy se rozrazily a dovniř vtrhla profesorka Kovářková. Kluci jí přezdívají madam Plesnivá, jelikož si myslí (Umí vůbec kluci myslet?), že ta blonďatá trvalá na její hlavě je jen paruka a pod ní se skrývá plesnivá pleš.

"Všichni na svá místa!" zamračila se na nás přes své kulaté brýle.

Kráčela ke katedře, zatímco se jí nemožná krátká sukně obtahovala kolem pozadí tak, že jsem si myslela, že každou chvíli praskne a Kovářková utrpí újmu z následků tohoto skandálu a celá třída pukne smíchy.

"Paní profesorka Drahová dnes nepřijde, musela neodkladně odjet, takže máte hodinu se mnou! Němčináři se se mnou budou učit němčinu. Ruštináři a francouzštináři se budou učit a mlčet!" zahřměla na vysvětlenou.

Z lavic se ozvaly otrávené vzdechy.

Z fyziky paní profesorky Drahové se jednou všichni zblázníme! Nebo se přinejmenším utopíme v sešitech, což se mi včera málem povedlo. Následně se mi z množství studijního materiálu na jeden mizerný test téměř rozskočila hlava a paní profesorka si neodkladně odjede! Zajímalo by mě, co to bylo za tak neodkladnou záležitost, že si nechala ujít naše sténání při testu, který byl původně též neodkladný.

Mrzutě jsem z batohu vyndala učebnici z angličtiny a snažila se soustředit. No, když vám tam Kovářková hřmí svou "do nebe povznášející" němčinu, tak se na angličtinu moc soustředit nedá.

Bezděčně jsem stočila pohled k oknu a málem jsem vykřikla leknutím. Zvenčí na parapetu seděla kočka! Jak se tam dostala? Je mi nějaká povědomá. No jo! To je jedna ze tří koček z toho polorozpadlého domu ve Ždírci, ze kterého se nedávno dstěhovali černé ovce naší obce - Bokešovi.Byla celá uhlově černá a upřeně na mě hleděla svýma blankytně modrýma očima. Kočičí oči mě vskutku fascinují...

"Havlová, soustřeď se laskavě na svou práci!" napomenula mě profesorka.

Sklopila jsem oči, ale jakmile se profesorka nedívala, hned jsem opět vzhlédla k oknu. Kočka byla pryč! Co když spadla dolů? Co když se jí něco stalo? Před očima mi proběhl obraz nehybného kočičího tělíčka se zlámanýma nožkama...

Po škole jsem se rychle běžela podívat na trávník před vchodem do přízemí. Uf, žádná kočka tam neležela a ani v okolí žádná nebyla. Ze srdce mi spadl kámen, který ale vzápětí vystřídal druhý s nápisem: "Kam se ta kočka poděla?"