3. kapitola

Plahočím se po poli a supím. Nesnáším déšť! Nesnáším, nesnáším, NESNÁŠÍM! Ráno bylo docela hezky, svítilo slunce, takže jsem si – v dobré víře, že nebude pršet – nevzala deštník. No, od chvíle, kdy jsem spatřila černou kočku stejně celý den zešedivěl, ale nemohla jsem přece tušit, že se pěkně pikantně rozleje přesně v okamžik, kdy vystoupím z vlaku! Jak typické. To ovšem nemění nic na tom, že jsem teď promočená na kost a je mi zima! Ach, už jen pár desítek metrů a jsem hezky doma, v teple a suchu…

„Honem utíkej, za lesem se blýská.“

Trhla jsem sebou. Za mnou stál pan Němeček. Už je to starší pán v důchodu, bydlí vedle té rozpadliny od Bokešů. Právě se vracel z každodenní procházky se svým west highlandským teriérem Beníkem. Ten vesele zaštěkal na uvítanou a přihopsal ke mně v domnění, že ho pohladím.

„Ehm…dobrý den. Děkuju za upozornění…“

Déšť se trochu zmírnil a už ani moc nelilo.

„To je tedy pěkná smůla, zastihlo nás to hned jak jsme vykročili z lesa.“

„To ano, já si ráno nevzala deštník…mimochodem…chtěla jsem se zeptat…Jak je to s těmi Bokešovic kočkami? Stará se o ně někdo?“ Zeptala jsem se a podrbala Beníka za uchem.

„Moje žena jim občas chodí dávat trochu mléka nebo zbytků od snídaně. Ty dvě chudinky jsou úplně vyhublé.“

„Dvě?“ Zvedla jsem pohled od Beníka k panu Němečkovi. Zbystřila jsem oprávněně. Byly přece tři!

„Ano, totiž…“ Na čele se mu rýsovala ustaraná vráska. „…pan Oenbert před týdnem srazil tu černou, když se vracel od příbuzných. Vykopal jsem jí hrobeček pod tím ořechem v místě kde na jaře rostou krokusy.“

To mě zaskočilo.

„Chudinka malá…“ Větu jsem nedokončila (ani nevím co jsem ještě chtěla říct), oblohu pročísl dunící blesk, který mě měl zřejmě upozornit, že jsetli hned nezmizím, budu na uhel.

„Tak nashledanou!“

Do domu jsem se vřítila jako kulový blesk. „Konečně…“ Vydechla jsem, když jsem zasedla ke stolu k večeři. Při jídle jsem mamce popisovala zážitky dne. Když ale přišla řada na černou kočku, topinka s vajíčkovou pomazánkou zhořkla. Chvíli jsem se rozmýšlela, ale pak jsem usoudila, že mamce řeknu jen tu část o tom, co se s kočkou stalo a část o tom, že jsem ji dnes viděla jí povím až si ověřím jak to bylo.

Už dvě hodiny se snažím usnout. Pořád myslím na tu kočku. Je mi jí tak líto! Chuděra malá. Hned zítra se půjdu podívat na ten hrobeček…Počkat! Pan Němeček říkal, že tu kočku srazil Oenbert před TÝDNEM! Jak jsem ji tedy mohla dnes vidět ve škole na okenním parapetu v druhém patře? To má jen dvě vysvětlení. Buď jsem se zbláznila a mám halucinace nebo… jsem viděla…jejího…ducha…!